ALVEOLÁRNÍ OSTITIDA a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Většina zubních extrakcí probíhá zcela hladce a lékaři se podaří vytáhnout zub naráz. Po vytržení zubu se však mohou objevit potíže v podobě suchého lůžka. Suché lůžko vzniká infekcí extrakční rány. Bolest je prudká, ostrá, vystřelující do ucha nebo spánku. Nezabírají na ni analgetika, přičemž chybí celkové znaky zánětu, to znamená, že je rána zarudlá, ale bez otoku. Exsudace přítomna není, zubní lůžko je prázdné, bez koagula.
Prevence
Významná jsou i preventivní opatření zahrnující několik možností, které by měly omezit vznik alveolární ostitidy, přičemž je možné využít celkových nebo lokálních léčebných prostředků.
Patří sem:
Celkově podávané léčebné prostředky: kortikoidy, antibiotiky. Nejčastěji jsou doporučovány linkosamidy (klindamycin), dále penicilinová antibiotika (amoxicilin) a tetracyklin. Nevýhodou antibiotického podání je riziko celkové rezistence a dále možné komplikace plynoucí z přímé toxicity antibiotik, například působení na gastrointestinální trakt s alterací přirozené mikroflóry, projevující se průjmy, nevolností, zvracením, bolestmi břicha, a dále hematologické či nefrologické komplikace.
Lokálně podávané léčebné prostředky – mohou být podávány ve dvou formách:
antiseptické výplachy dutiny ústní;
intraalveolárně podávané prostředky.
K antiseptickým výplachům se užívají prostředky na bázi chlorhexidinu. Chlorhexidin je biguanidové antiseptikum s baktericidními a bakteriostatickými účinky na široké spektrum grampozitivních (streptococcus pyogenes, mutant, viridans, staphylococcus aureus) a gramnegativních bakterií (escherichia coli, klebsiela aerogenes). Účinek chlorhexidinu je také antimykotický a antivirový. Vedlejší účinky chlorhexidinu jsou lokální a reverzibilní. Nejčastější komplikací je vznik žlutohnědého zabarvení jazyka a pigmentace zubů. Doporučené užití chlorhexidinu je ve formě výplachů dutiny ústní, a to bezprostředně před výkonem. Pacient na 30–60 vteřin ponechá v ústech volně antiseptický prostředek. Obdobný výplach užívá 2x denně po dobu 7 pooperačních dní. Řada studií prokazuje, že dochází ke snížení alveolitidy téměř o 50 %, jsou-li výplachy prováděny každodenně po dobu 1 týdne.
Intraalveolární profylaxe spočívá v aplikaci léčebného antiseptického/antimikrobiálního prostředku přímo do extrakční rány. Velmi vhodnou metodou je užití chlorhexidinového gelu do extrakční rány na závěr výkonu. Gel se aplikuje pouze v jedné dávce.
Další variantou je otevřená metoda, při níž se užívá antiseptického působení jodoformu. Otevřená metoda spočívá v ponechání volné/otevřené extrakční rány, která se vytamponuje v korunkové části jodoformovým drénem. Ten svým antiseptickým účinkem chrání vzniklé krevní koagulum s následným hojením rány. Drén se po 3 až 5 dnech vyměňuje vždy za kratší, přičemž je extrakční rána pouze vypláchnuta fyziologickým roztokem. Po 2 týdnech se drén odstraňuje. Nevýhodou této metody je nutnost několika kontrol k výměně jodoformového drénu, což výrazně zasahuje do pacientova pooperačního komfortu, dále nepříjemný zápach jodoformu a pochopitelně i nemožnost užití této metody u pacientů alergických na
Autonomní nervová soustava (ANS) nebo také vegetativní soustava je součástí periferního nervového systému, jehož úlohou je udržovat optimální vnitřní podmínky organismu (homeostázu). Tato činnost je vykonávána bez vědomé činnosti jedince. Autonomní nervová soustava udržuje srdeční a dýchací frekvenci, vykonává proces trávení, pocení, močení, tvoří sliny, ovládá průměr zornice, má důležitou úlohu v pohlavním vzrušení. Ačkoliv je nejvíce činností nevědomých, některé, jako proces dýchání, pracují v součinnosti s vědomými procesy. Hlavními součástmi autonomní nervové soustavy jsou senzorický systém, motorický systém (sestávající z parasympatického a sympatického systému) a enterický nervový systém. Pojem autonomní nervový systém by se dal jednoduše definovat jako „organizované skupiny senzorických a motorických neuronů, které inervují útroby“. Tyto neurony tvoří reflexní oblouky, z nichž část zasahuje do mozkového kmene, konkrétně do jeho části zvané prodloužená mícha. Pokud je poškozen pouze centrální nervový systém (CNS), život je stále možný, neboť nejsou zasaženy jeho hierarchicky podřízené části řídící činnosti kardiovaskulární, trávicí a dýchací soustavy.
Sympatikus a parasympatikus obvykle pracují protichůdně. Jejich vztah však není absolutně antagonistický, neboť se často navzájem doplňují. Ne zcela platí představa, že sympatikus funguje jako „akcelerátor“ a parasympatikus jako „brzda“. Sympatikus se především účastní dějů vyžadujících okamžité reakce, zatímco parasympatikus dějů probíhajících v celkovém tělesném klidu. Z toho důvodu se k sympatiku pojí heslo: bojuj, nebo uteč; a k parasympatiku: odpočívej a zažívej. Celkově jsou tedy sympatikus a parasympatikus systémy, které (obvykle v protichůdném vztahu) regulují životní funkce jednotlivých orgánů za účelem dosažení homeostázy.
Sympatikus je zodpovědný za okamžité reakce organismu na hrozící nebezpečí:
mobilizuje zásoby energie a inhibuje proces trávení;
odvádí krev z trávicí soustavy a z kůže (mechanismem je vazokonstrikce);
zvyšuje perfuzi (průtok krve) kosterní a srdeční svalovinou a plícemi (perfuze kosterní svaloviny může být zvýšena až o 1 200 %);
dilatuje (rozšiřuje) bronchioly (průdušinky), což zvyšuje alveolární výměnu plynů;
zvyšuje srdeční frekvenci a kontraktilitu kardiomyocytů (srdečních svalových buněk), čímž zvyšuje celkový výkon srdce – především do kosterních svalů může proudit zvýšené množství krve;
dilatuje zornice, čímž zvyšuje množství světla vstupujícího do oka na sítnici;
mění akomodací dioptrickou mohutnost čočky tak, aby světelné paprsky dopadaly na sítnici, zaostřuje tak obraz při pohledu na objekty v různé vzdálenosti;
Parodontální chobot je v podstatě jakási kapsa, která vznikne mezi povrchem zubu a dásní. Je různě hluboká a lokalizovaná na různých místech kolem zubu. Pomocí speciálních kalibrovaných sond je možné změřit její hloubku a obecně platí, že čím je tato kapsa hlubší, tím je poškození tkání závažnější. V okamžiku, kdy vznikne parodontální chobot, se už nemluví o zánětu dásní, ale o zánětu závěsného aparátu zubu, tedy o parodontitidě.
Parodontální choboty neboli kapsy se dělí na pravé a nepravé. Nepravé vznikají zbytněním marginální dásně, aniž je rozrušena alveolární kost. Pravé choboty jsou vždy spojeny s destrukcí (resorpcí) alveolární (čelistní) kosti. Rozlišení je možné pomocí rentgenu.
Po extrakci zubu se jedná o ránu defektní a otevřenou, rána se hojí granulační tkání a v případě nerušeného hojení je mikroskopický obraz shodný s akutním aseptickým reparačním zánětem. Bezprostředně po extrakci se zaplní zubní lůžko krví, která koaguluje, gingiva při okrajích lůžka kolabuje přes kostěný okraj alveolu a vytváří ochranný kryt okrajů krevního koagula. Koagulum se skládá z fibrinové sítě a uvnitř této sítě jsou umístěné červené a bílé krvinky. Na povrchu je koagulum kryté tenkou vrstvičkou fibrinu a spolu s přítomnými leukocyty dodává tento val koagulu bělavě žlutou barvu. V prvním týdnu po extrakci dochází k organizaci krevní sraženiny. V okolní vazivové tkáni se aktivují fibroblasty, které se množí a vytvářejí kolagenní fibrily, za nimi následují novotvořené kapiláry a vzniká granulační tkáň. Ta se postupně mění ve fibrilární vazivo, současně z okrajů gingivy začíná vyrůstat epitel, který překryje granulace.
V dalších týdnech se novotvořené vazivo začíná metaplasticky měnit v kost (na rozdíl od kožní rány, kdy se novotvořené vazivo organizuje v jizvu). Novotvořená kost má zpočátku charakter kosti pletivové, postupně se do ní ukládají minerály a vzniká provizorní kostěný svalek. Při nekomplikovaném hojení se svalek vytvoří v průběhu 2–3 měsíců. Další průběh hojení spočívá v přestavbě provizorního svalku, vazivová kost se postupně odbourává a nahrazuje se definitivním kostěným svalkem. Tento proces trvá několik dalších měsíců. V této době se spolu s vytvářením definitivní kosti dají pozorovat i určité resorptivní změny (postihují alveolární přepážky i samotný alveol), protože extrakcí zubu ztratila alveolární kost svůj funkční význam.
Periodontitis – zánět ozubice, ke kterému dochází, pokud zánětlivý proces postoupí z dřeňové dutiny dál a pronikne hrotem zubního kořene. Dostane se tak do peridonta (ozubice), což jsou vazivová vlákna mezi kořenem zubu a alveolární kosti. V ozubici je i bohaté cévní a nervové zásobení.
Akutní periodontitis – bolest je spontánní, nepřetržitá, bez intervalů klidu. Jedná se o silnou bolest na poklep, dobře lokalizovanou. Pokud je zánět hnisavý, pacient má pocit, že je zub „povystoupený“. Zub je již mrtvý.
Chronická periodontitis – ta nebolí, nebo je jen neurčitá bolest v oblasti kořene. Na poklep pacient udává divný pocit. Bolest se objevuje pouze při akutním vzplanutí zánětu, na rentgenovém snímku je patrný granulom, což je projasnění v oblasti hrotu kořene. Bývá to častý nález u dětí s neošetřeným dočasným chrupem. Zde hrozí nebezpečí postupu zánětu dále do kosti!
Obličejová část se skládá z kostí párových (horní čelist, kost patrová a lícní) a z nepárové dolní čelisti a jazylky.
Horní čelist sestává z těla, frontálního výběžku a výběžku lícního (proc. zygomaticus), ve kterém se spojuje s kostí lícní (os zygomaticum). Za vývoje se maxila zakládá jako dvě kosti, z nichž přednější a menší (premaxilla) postnatálně srůstá s ostatním tělem maxily. I maxila je pneumatizovaná a nachází se v ní dutina sinus maxilaris (antrum Highmori), největší z vedlejších dutin nosních. Hlavním podkladem tvrdého patra je patrový výběžek. Lůžka pro zuby horního zubního oblouku jsou vytvořena v podkovitém dásňovitém výběžku.
Dvě patrové kosti (os palatinum) mají tvar písmene L (jsou na sebe prakticky kolmé). Jedna (lamina perpendicularis) tvoří část dutiny nosní (cavitas nasi) a druhá (lamina horisontalis) je součástí tvrdého patra.
Dolní čelist (mandibula) se skládá z: těla (corpus mandibulae), ramena (ramus mandibulae), výběžku kloubního a korunového. Navíc nese takzvaný zubní výběžek (processus alveolaris), který nese zuby. Obě ramena patrové kosti jsou zakončena hlavičkou pro kloub čelistní.
Čelistní kloub (articulatio temporomandibularis) je jediným pohyblivým spojením na lebce. Hlavice (caput mandibulae) ve tvaru protáhlého elipsoidu zapadá do jamky na kosti spánkové pod jařmovým obloukem. Mezi obě kloubní plochy je vsunuta vazivová destička. Základními pohyby v kloubu čelistním jsou otevírání úst (deprese mandibuli) a uzavírání úst (elevace mandibuly). V omezeném rozsahu je možný i pohyb mandibuly dopředu, dozadu a do stran.
Funkce z pozice zubů
Každý zub je připojen svým kořenem do čelistní kosti; část čelisti, která podpírá zuby, se nazývá alveolární (zubní lůžka obsahující) výběžek. Způsob připojení je však složitý, zuby jsou připojeny do čelisti vazivovými vlákny zvanými periodontální ligamentum (periodontium). Periodontium se skládá z řady pevných kolagenních vláken, která běží z vrstvy cementu pokrývající kořen do přilehlého alveolárního kostního výběžku. Tato vlákna jsou promíchána s pojivovou tkání, která obsahuje krevní cévy a nervová vlákna. Způsob připojení zubů má za následek velmi malý stupeň jejich přirozené pohyblivosti. Toto může sloužit jako druh nárazníku, který chrání zuby a kosti před poškozením při kousání. Oblast rozhodujícího významu je na krčku zubu, kde se spojují korunka a kořen. V této oblasti se manžeta dásně pevně připojuje k zubu a slouží k ochraně pod ní ležících tkání před infekcí a jinými škodlivými vlivy.
Nejčastější problémy a jejich řešení
Zubní extrakce
Zuby se odstraňují z důvodu nenapravitelného poškození nás
Alveolitis neboli suché lůžko patří k nejčastějším komplikacím po extrakci dolních zubů moudrosti. Klinicky je tato komplikace charakterizována zejména bolestí obtížně tlumitelnou analgetiky, a to nejen v místě extrakční rány, ale i v oblasti celé dolní čelisti, ucha, bývá přítomen foetor ex ore – zápach z úst. S výraznou bolestí je pochopitelně spojena omezená aktivita pacienta a tím i ekonomické hledisko – pacient je nucen opakovaně vyhledávat lékaře, mnohdy vyžaduje pracovní neschopnost. Začátek potíží je obvykle udáván 1. až 3. den po extrakci.
Zvýšené riziko vzniku alveolární ostitidy nastává, pokud je přítomna perikoronitida, periapikální infekce, periodontitida, gingivitida, malhygiena (špatné čištění zubů). Dalšími etiologickými faktory vzniku jsou zejména: kouření, užívání orální antikoncepce, menses, anestetika (pro účinek vasokonstrikční složky), traumatická protrahovaná extrakce, nepřiměřená pooperační irigace extrakční rány.
Generalizované otoky mohou být venostatické, hypalbuminotické, toxické a angioneurotické. Klinicky se rozlišují otoky kardiální, renální, jaterní, hypalbuminemické, alergické, otoky při preeklampsii a nepravý otok typu myxedému.
Kardiální otok: Jde o venostatický edém, jehož příčinou je selhávání srdce jako pumpy. Následkem je zvýšení hydrostatického tlaku na venózním konci kapiláry. Vzroste tak filtrace vody z kapiláry do tkáně a klesne zpětná resorpce. Tekutina uniká do intersticia tak dlouho, dokud se hydrostatické tlaky nevyrovnají. Snížením objemu intravaskulárního řečiště je přes baroreceptory aktivována smyčka R-A-A, která způsobí zadržování vody.
Klinický obraz: U pravostranného srdečního selhání je základním projevem vznik perimaleolárních symetrických otoků (u stojících či sedících pacientů, u ležících jsou oteklé zádové oblasti a genitál), které se šíří vzhůru. Dále zvýšená náplň krčních žil až s pulzací, hepatojugulární reflux, hepatomegalie, splenomegalie a ascites. U levostranného srdečního selhávání je to pak edém plic (nejprve intersticiální, překročí-li hydrostatický tlak tekutiny tlak alveolárního vzduchu, vzniká edém alveolární).
Diagnostika: Základem je ECHO. Změny jsou viditelné i na RTG (plicní edém) či EKG.
Jaterní otok: Jaterní otoky kombinují dva mechanismy: toxický a hypalbuminemický. Základem je stáza krve v portálním systému, do níž pronikají gramnegativní střevní bakterie, které běžně bývají eliminovány v játrech. Stázou se otevírají portokavální anastomózy, kterými se gramnegativní bakterie dostávají do systémového oběhu. Tato endotoxémie způsobí zvýšenou tvorbu oxidu dusnatého, jenž působí v periferii vazodilatačně. Následkem je otok, snížení cirkulujícího objemu krve a aktivace systému renin-angiotenzin-aldosteron. Poškozená syntetická funkce jater zároveň zapříčiňuje hypalbuminémii a pokles onkotického tlaku.
Příčina: Nejčastější příčinou je jaterní cirhóza jako následek etylismu.
Renální otok: Ten může být způsoben dvěma mechanismy: retencí sodíku a vody (oligurie/anurie) a hypalbuminémií (proteinurie).
Diagnostika: V diagnostice je kromě biochemického vyšetření důležitá sonografie ledvin.
Otoky u preeklampsie: Jde o uvolnění angiogenních faktorů z placenty následkem placentární hypoxie. Následkem je systémová endoteliální dysfunkce. Otoky zhoršuje proteinurie.
Polékové otoky: Jde o nežádoucí účinek léků. Časté jsou například otoky u blokátorů kalciových kanálů.
Cyklické otoky: Premenstruálně se u některých žen vyskytují otoky, jejichž
Dáseň je tkáň, která pokrývá povrch alveolární kosti (část čelisti), oblast krčku zubu a vyplňuje mezizubní prostor – jednoduše řečeno je připojena ke kosti a k zubu. Obecně je zdravá dáseň světle růžová a má tužší konzistenci, ale barevně se může měnit vlivem individuální pigmentace (hnědá až černá), počtem cév a podobně. Její vnější povrch připomíná svou strukturou pomerančovou kůru, protože je pokrytý dlaždicovitým, rohovatícím se epitelem. Šířka připojení (pevné gingivy) je u zdravé dásně od dvou do deseti milimetrů a tato šířka může být u každého zubu odlišná. V případě, že pevná gingiva je slabší než dva milimetry, jedná se o patologickou, tedy nezdravou šířku.
Tvar zdravé dásně v mezizubí závisí na šířce mezizubního prostoru, vždy ale tvoří trojúhelník a vyplňuje celý mezizubní prostor. Základna trojúhelníku je pod bodem kontaktu zubů a jeho vrchol, který má tvar ostrého hrotu, přesahuje nad bod kontaktu zubů. Pokud je dáseň v zánětu, hrot trojúhelníku je tupý, zvětšený anebo kráterovitý.
Příčiny
Zdravotní stav dásně se určuje posouzením čtyř charakteristik: barvou, tvarem, strukturou a konzistencí. Zánět dásní vzniká drážděním biofilmu plaku a taková dáseň je pak lesklá, opuchlá a zvětšuje svůj objem. Otok postupuje směrem od krčku zubu k jeho kousací ploše. Žlábek okolo zubu se otokem zvětšuje a dáseň se od zubu odtahuje. Takový stav se označuje jako nepravý parodontální chobot (někdy také kapsa). Jasně červená dáseň signalizuje akutní zánět a tmavočervená až cyanotická barva zase zánět chronický. Při zánětu se také ztrácí tuhost dásně, při dotyku cítíme její měkkost a silné překrvení. Dáseň v zánětu na dotyk krvácí, případně krvácí spontánně (tedy bez dotyku).
Úroveň změn při zánětu dásní závisí na délce dráždění plakem. Lehký, začínající zánět vzniká přibližně po 2 až 14 dnech neodstraňování plaku. Zpočátku se zánět projevuje pouze mírným zvětšením dásně, jejím krvácením na podráždění a dáseň také tmavne, protože je více prokrvená. Po 14 dnech začíná být povrch dásně lesklý a napjatý. Po dvou až třech týdnech, kdy již hovoříme o středním zánětu, je dáseň červená, opuchlá a krvácí, ať už na podnět nebo spontánně, povrch je lesklý a hladký. Pokud se biofilm plaku neodstraní, dráždění plakem přetrvá a problém se zhoršuje, v takovém případě již hovoří o těžkém stupni zánětu. Dáseň je tmavočervená až cyanotická, krvácí a parodontální choboty dosahují hloubky 3 mm a více.
Obnova
Nejde o zděděný problém, dědičnost nemá se zánětem dásní příliš společného a je jen velmi vzácným faktorem vzniku tohoto onemocnění. Navzdory pověrám je totiž možné udržet zdravé dásně a zuby po celý život, stačí být důsledný v ústní hygieně, pravidelně spolupracovat s dentální hygienistkou a zubařem.
Parodontální chobot (kapsa) se rozděluje podle vztahu dna chobotu k vrcholu alveolární kosti. Choboty, jejichž dno zasahuje pod vrchol alveolárního výběžku, se označují infraalveolární (kostní), choboty končící nad alveolárním výběžkem jsou supraalveolární. U supraalveolárních chobotů se nachází resorpce horizontální, u intraalveolárních vertikální.
Začátek potíží je obvykle udáván mezi prvním až třetím dnem po extrakci. Hojení po extrakci zubu je individuální. Zvýšené riziko vzniku alveolární ostitidy nastává, pokud je přítomna perikoronitis, periapikální infekce, periodontitis, gingivitis či malhygiena. Dalšími faktory vzniku jsou zejména kouření, užití orální antikoncepce, menses, anestetika (pro účinek vasokonstrikční složky), traumatická protrahovaná extrakce a nepřiměřená pooperační irigace extrakční rány. Při správné péči a klidovém režimu by se mělo suché lůžko zahojit během 7 až 10 dnů.
Echinokokózu způsobují tasemnice Echinococcus. Definitivním hostitelem tasemnice Echinococcus granulosus je pes, mezihostitelem jsou přežvýkavci, ale také člověk. Rizikem pro přenos nákazy na člověka jsou například domácí porážky, kdy se nejdříve nakazí psi. Ti pak vylučují v trusu vajíčka parazita, a tak se může nakazit i člověk. U lidí způsobuje parazit cystickou echinokokózu. Především v játrech a plicích vznikají veliké cysty, boubele typu alveokok, které utlačují ostatní tkáně a způsobují různé zdravotní obtíže (bolest, kašel, dušnost). Zapotřebí je chirurgický zásah. Tasemnice Echinococcus multilocularis má jako své definitivní hostitele psy, kočky, ale i lišky. Mezihostitelem jsou hlodavci i lidé. Člověk se může nakazit například od své kočky, která loví myši, kontaktem se zamořenou půdou, ovocem a zeleninou potřísněnou výkaly zvířat nakažených tímto parazitem. U lidí způsobuje alveolární echinokokózu, při které také vznikají v těle cysty připomínající nádor. Cysty se vyskytují obvykle v játrech, i zde je nutné chirurgické řešení.
Etiopatogeneticky jde o venostatický edém. Příčinou je selhávání srdce jako pumpy, jehož následkem je zvýšení hydrostatického tlaku na venózním konci kapiláry. Vzroste tak filtrace vody z kapiláry do tkáně a klesne zpětná resorpce. Tekutina uniká do intersticia (vmezeřená tkáň orgánu) tak dlouho, dokud se hydrostatické tlaky nevyrovnají. Snížením objemu intravaskulárního řečiště je přes baroreceptory aktivována smyčka R-A-A, která způsobí zadržování vody.
Klinický obraz
U pravostranného srdečního selhání je základním projevem vznik perimaleolárních symetrických otoků (u stojících či sedících pacientů, u ležících jsou oteklé zádové oblasti a genitál), které se šíří vzhůru. Dále zvýšená náplň krčních žil až s pulzací, hepatojugulární reflux, hepatomegalie, splenomegalie a ascites.
U levostranného srdečního selhávání je to pak edém plic (nejprve intersticiální, překročí-li hydrostatický tlak tekutiny tlak alveolárního vzduchu, vzniká edém alveolární).
Diagnostika
Základem je ECHO. Změny jsou viditelné i na RTG (plicní edém) či EKG.
V rané aktivní fázi plicní fibrózy se objevují imunokomplexy v séru a v plicích. Tyto imunokomplexy mohou vyvolat zánět v plicích. Imunokomplexy stimulují makrofágy k uvolnění některých faktorů, jako například chemotaktický faktor leukotrien B4, který je uvolňován alveolárními makrofágy, a který přitahuje neutrofily a eozinofily z krve do plic. Alveolární makrofágy také vylučují řadu růstových faktorů pro fibroblasty, což vede k hromadění kolagenu, což ve svých důsledcích vede ke generalizované fibróze plicního parenchymu. V plicích tak dochází k postupné devastaci plicního parenchymu na podkladě nekontrolované fibroprodukce, indukované nikoliv cestou zánětu, ale cestou epiteliální. Právě fibroprodukce, která je produkována epiteliálními buňkami cestou destičkového růstového faktoru (PDGF), transformujícího růstového faktoru (TGF beta), nádor nekrotizujícího faktoru alfa (TNF-alfa), endothelinu-1, růstového faktoru pojivové tkáně (CTGF) a osteopontinu ve svém důsledku způsobuje necitlivost idiopatické plicní fibrózy (IPF) k léčbě běžnými protizánětlivými léky, jako jsou kortikoidy a imunosupresiva.
